Zvu vás do našeho sdíleného ateliéru v Brně, na Solniční 12.
Ke shlédnutí budou díla Soni Hlavové, Borise Homoly, Katky a Libora Janouchových, Hany Parolkové, Jana Valer a Katky Žůrkové.
Rád vás uvidím.
Jan Svoboda: Nejem fotograf
Výstava v Moravské galerii http://moravska-galerie.cz/moravska-galerie/vystavy-a-program/aktualni-vystavy/2015/jan-svoboda.aspx
Tedy, po jejím shlédnutí nechci být fotograf, stejně jako pan Svoboda... Naprostá krása. Obyčejné "věci" povýšené - bicykl, zeď, tyč, vejce, hřebík na zdi, okna. Stůl prostřený lněným plátnem a najednou atmosféra jako v chrámu. Milostné odpoledne - vlasy a šíje ženy na prostěradle a v tom všechna krása, vášeň a intimita dvou, lenivost nadčasového splynutí, pouhé bytí, když není kam spěchat, pouze zažít se. Jsem dojat a naplněn. Teoreticky navazoval na Sudka. Ale k čertu s teoriemi. Zježené vlasy v zátylku jsou pro mne svědky. A tak bylo i s fotografiemi páně Sudka. Je tolik nádery na světě. Běžte se podívat. Stojí to za to.
Výstavy v Moravské Galerii - M. Tichý a Z. Rossmann
M. Tichý - Ženy a ženy
Mě zklamala. Nikoliv díly M. Tichého. Čekal jsem jen více jeho prací a širší záběr. Takto výstava spíše působila dojmem, že se galerie rozhodla vsadit na jeho jméno v souvislosti s očekávanými návštěvami zahraničních turistů o prázdninách.
Co se jeho díla týká, osobně spíše preferuji jeho kresby než malby a fotografie. Výstava mi navzdory výše uvedenému - přece jen přinesla zajímavé zjištění. Totiž v raných kresbách je více poetiky - obdiv k ženě, linky vyjadřují nadšení z jejích křivek - jsou něžné a plné citu. V pozdějších ženy vulgarizuje na úroveň prostitutek. Na první pohledem jsem měl dojem, že právě ty druhé jmenované jsou dřívější práce, protože se úplně ztrácí právě ono prožívání tvarů, mizí proporčnost, experimentování s kompozicí, výrazem ... Proč tomu tak je? Nevím. Můžu se jen domnívat, že se možná projevovalo jeho zklamání, nihilismus (tak zřejmý například v dokumentu "Worldstar" Nataši von Kopp), vliv chlastu ... ?
Z. Rossmann - Horizonty modernismu
Mě naopak nadchla. Tedy byl jsem nadšený z typografické a grafické práce autora. Baví mě její minimalismus a čistota. Zůstává více "prázdného" místa na papíře a tím spíše se neztrácí informace. Vlastně mi celé jeho pojetí přišlo hodně současné. Nebo spíše v současnosti opět tíhneme ke stejnému pojetí ... (možná to není dobrá paralela, ale např. nové Windows 10 mají ve své grafice ikon atd. absolutně minimální čisté pojetí. To stejné se týká i třeba právě squarespace.com - web těchto stránek). Méně povzbudivé už bylo vidět plakáty vyzývající k práci v Říši za okupace nebo k budování socialismu. Vždycky to ve mně vyvolává otázky o morálce, konzistenci názorů autora ... aniž bych odsuzoval. Měl zahodit svůj talent a možnost tvořit? Nezaplatil by za odmítnutí zakázky příliš vysokou cenu? Co bych dělal já?
Už jedou páni Indiáni...
Je zábavné pozorovat vlastní tvůrčí proces. Poslední obraz vznikl vlastně "jen" z chuti pořádnými, ostrými tahy štětce zaplnit bílou plochu plátna. Ani jsem netušil, co na něm vznikne. A najednou, kde se vzala, tu se vzala, objevila se tvář. Indiánská, protože červená a ostře řezaná a s péry na hlavě. Byl to chlap a chyběla mu ženská. Ona tam vlastně celou dobu byla, jenom bylo potřeba ji z čar vyloupnout, objevit. Vlk/pes už tam byl taky. A bylo vymalováno. Co jsem to vlastně vytvořil? Interpretací nechci urážet vlastní pohled diváka. Ale pro mě je to výraz mého nevědomí, vnitřního já ...
Online exhibition OWLSTAND.COM
Hi. I like to invite you to my recent exhibition. It is here http://www.owlstand.com/exhibition/room/bedda2ba-9a90-4929-8cb9-7105974d3911. Enjoy it!
The eye of the flesh
Růžová! Růžová si o obraz řekla sama. Chtěla pojmout co nejvíc plochy, chtěla rázné tahy a oblé tvary. Potom si ještě řekla o modrou a žlutou. Bílá už tam byla.... Ale vadilo mi, že se tam už nějako moc rozvaluje. Bezbřeze, rozbředle. A že to není ono. Tak jsem jí vnutil černou (trochu sraženou červenou). Bránila se. Musel jsem použít co největší dynamiku, ubírat z ní víc a víc, kašlat na stékání... Pořád jsem růžovku respektoval, ale chtěl jsem harmonii. Něco by jí chybělo, obrazu by něco chybělo. Ve výsledku tam je, aspoň pro mne. Haromonie. Trochu nehorázná, ale je.
Dynamika. O tu mi jde nejvíc. Je to můj "problém" jak napsal V. Kokolia (Slovník Grafiky 2). Energie, síla. Nemusí být nutně v prudkosti tahu. Může to být dynamika linky, dynamika barev nebo jejich kombinace. Může to být síla větve stromu (zdá se, že je jen tak "je", ale zkus ji natáhnou a pustit! udělá ti modráka, když jí budeš stát v cestě)
Dost dlouhou dobu jsem uskakoval a schovával se mu, problému. Občas experimentoval, občas se snažil zalíbit (ano a sere mě to). Ale tímto obrazem chci říct: DOST! Od teď si řeším svůj problém.
Industrial
... je obraz, který vznikl jako experiment. Zkoušel jsem přenést na plátno fotografii. Jde to udělat několika způsoby, já jsem zvolil médium do akrylových barev a tisk z laserové tiskárny
Výborná zábava! Totiž jak industriální atmosféra staré ostravské hutě, tak hraní si s přenosem na plátno a následným malováním. Fotografie se nepřenesla úplně dokonale, což mi vyhovovalo. Přiblížil jsem se tak pocitu, který mám ze starého železa, zašlých konstrukcí, opuštěnýh budov a strojů. Vlastně i v době fungování továrny byla její poetika dost surová.
Nakonec tímto způsobem vzniklo několik dalších pláten, které budu postupně publikovat.
Malá ochutnávka ještě nedokončeného:
Nude 1
interview on the radio/rozhovor v rádiu
o malování, inspiraci, Krnově, biologii a snech ...
Jana Žáčková mě pozvala do studia Rádia R k rozhovoru ve svém pořadu Because I´m happy.
Výborná, pozitivní zkušenost. Bavili jsme se spíš jak někde u piva (v dobrém slova smyslu), než nějak oficiálně. Nervozita mě opustila celkem brzo a rozhovor pěkně plynul... A snad to bylo vtipné a odlehčené.
Kdyby jste se taky chtěli zaposlouchat, tak tady je záznam pořadu:
new work / nová práce
in the meadows II/ v lukách II
obraz na zdi akademického klubu ESF MU Brno/the painting on the wall of Academical club of ESF Masaryk University Brno
Obraz vznikl na zakázku do výše uvedeného prostoru. Díky ing. arch. J. Vítkovi, který prostor navrhoval.
Bylo to nakonec i na jeho popud zmixovat témata ze dvou obrazů z poslední doby - V lukách a Konstrukce krajiny. Líbí se mi kontrast mezi uvolněnými tahy štětce a přísnou geometrií. Asi podobně vnímám i náš vztah ke krajině - na jedné straně svoboda tvarů, barev, atd. a přitom neustálé vnášení naších systémů, konstrukcí, osazování a osídlování krajiny.
Odráží to i můj vlastní vnitřní konflikt - na jedné straně tíhnu k chaosu až anarchii, nesvázanosti a na stranu druhou vnímá potřebu řádu. Někdy převažuje ono či druhé, občas se objeví vzácná rovnováha....
COMICS
Druhý komiks v pořadí jako reakce na reakci na první (málo honiček v autech, přestřelek a sexu). Koláž scén z mých oblíbených filmů, komiksu, vlastních kreseb, kreseb myší a grafiky.
líbí, nelíbí ...
Včera v hospodě říkal kamarád
druhému, výtvarníkovi: „Víš, tvoje obrazy jsou dobré (nebo
líbí se mi – piva bylo víc), ale nechtěl bych je viset doma na
zdi. … „ A podobně jsem to slyšel už z více stran.
Když jsem ráno přemýšlel nad
bílým plátnem s tím, že bych třeba už mohl konečně namalovat
něco milého, veselého a čitelného, napadlo mě, že to přece
tak není. Buď se mi obraz líbí, a potom ho chci mít doma, nebo
se mi nelíbí. Tečka. (A úmylsně vynechávám „snobské“ a
investiční důvody pořizování výtvarných děl). Nejde snad
jenom o graciéznost techniky, kompozici, atd. Jak jiné to je s
hudbou! Nebo filmem. Líbil se mi koncert, chci to poslouchat i doma.
A spíš posloucháme a díváme se na filmy právě doma, než
chodíme na koncerty nebo do kina. Jako kdyby existovaly obrazy do
galerie a na doma! Není přece film do kina a na doma. Nebo knížka
na veřejné čtení a na doma.
Tedy jde potom o milosrdnou lež
kamarádovi? Není lepší říct, že se mi jeho tvorba nebo
konkrétní věc nelíbí? Že sice oceňuji jeho snahu, energii,
techniku, kompozici a všechen ten balast, který jde o díle
nakecat, ale jako celek to odmítám? A jde snad o celkové vyznění.
Neposlouchám opakovaně kapelu proto, že bubeník je technicky
dokonalý (tedy asi nejen proto), ale proto, že se mi líbí, co hrají. … Ani si neujíždím na dokonalé práci osvětlovačů
filmu, ale znovu se podívám ten, který se mi líbil.
Mám rád i ty obrazy, které nejsou
na první pohled zrovna milé, ale jsou nabité emocemi. Můžou
připomínat surovost a někdy až nežitelnost života, odhalovat
skryté stránky lidské duše - pokud tedy nejsou vysloveně zlé.
Nastolovat otázky. Vyvolávat nečekané, znepokojivé pocity. Nebo
jsou cokoli jen ne milé a jasně čitelné – jablko na talíři,
nahá žena na gauči, krajinka z Vysočiny. Jenže ty první doma
mít nechceme. Domov je hájemství klidu, míru a bezpečí. (V
pořádku. Ale zrovna s knihou, filmem nebo hudbou si tam můžeme
pouštět pěkné běsy.) Možná k vlastní škodě ...
Ale zpátky k meritu věci. Je asi
lepší říkat pravdu, když už něco říkat – líbí, nelíbí
– než dělit obrazy „na ven“ a na doma. Jestli se vlastně v
tom co se nám líbí a co ne vyznáme.
nové obrazy
Nové obrazy. Plný štětec, rozteklé barvy a postavy jakoby v mlhách. Jemné odstíny a neurčitost. Asi důsledek vlastního hledání. Jistota je nejistá a vše je otevřené. Jenom těch cest je možná až mnoho. A přitom mám často pocit, že přešlapuji na místě...
další z poslední doby zde:
Po delší prodlevě přidávám první obraz letošního roku. Malování jde trochu stranou, protože totálně přestavuji byt a ... no trvá to dýl, než jsem čekal.
Žena s cigárem. Objevila se na desce sama. Původně jsem si chtěl jenom tak tahat štětcem. Měl jsem v hlavě konkrétní barevnost a nejasný pocit. Možná bych ji chtěl potkat někde v kavárně, možná jsem ji už potkal. Teď je tady a já jsem rád, že spatřila světlo světa...
Odkud se bere inspirace? Různě. Před touto sérií jsem měl v hlavě i srdci spíš vymeteno.
Byl jsem nespokojený s tím, co jsem maloval před tím a cítil, že to chce něco jiného. Měl jsem chuť na něco živelného. A v tom jsem při brouzdnání netem objevil skuinu CoBrA. V souvislosti s art brut, který miluji pro jeho, no "brutálnost" nebo spíš nestrojenost, divokost, nesentimentalitu, pro to, že si nic nevymýšlí, ale těší ho vstoupit do kontatku s hmotou, že ho prostě baví malovat nebo sochat.
Uviděl jsem video, na kterém je Karel Appel, který maluje. Co maluje! On vrhá barvy na plátno, útočí na něj špachtlí, štětcem, rukama ... fantastické. Dostal jsem chuť to zkusit taky. To bylo přesně ono. Nechtěl jsem kopírovat. Šlo mi o ten přístup. Nevymýšlet, nic nehledat, ale přímo se vrhnout na plátno a do plátna. Čirá radost mimo čas. Místo špachtle plátek pilky na železo. Začít první barvou, která si o to řekne. Jen po krátkých úsecích znovu a znovu vrstvit.
Asi se ta energie povedla přenést i na diváky. Z šesti obrazů zatím zůstaly jen dva ...
První věci na začátek! Takže můj první obraz akrylem na plátno. Byl jsem nervózní a zároveň natěšený jako děcko před Vánocemi. Bílé plátno, barvy. Co z toho vyleze? A mám to tak pořád. Výsledný obraz je většinou překvapením i pro mne. Název potom vzniká spíše z pohledu
diváka než autora. V tomto případě se objevilo "Dvojočko". Tak jo, proč ne. Maloval jsem prsty, těšil se z prudkých tahů štětce, barvy se vrstvily až do reliéfu... a byla to radost!
A tady je naopak zatím poslední obraz. Je vlastně čtvrtý ze série, která vznikala uplynulé tři týdny.
Z pláten se dívají obličeje, možná masky. Kde se tam pořád berou? Možná jsou to ti, které denně ve městě potkávám - na ulici, v Myší díře, v obchodech....
Bavilo mě uvolnit štětec a neohlížet se na přesnost čar a to, jestli odpovídají proporce a tvary. Nechat obrazy jakoby nedokončené, nedopovězené, trochu "pocuchané". A taky mě bavily výrazné barvy a barevné kontrasty. Z tyrkysové jsem ještě pořád úplně na větvi.